13. května 2020

Zápisky humanitární pracovnice CARE: Každý zůstává doma, já zůstala v Iráku

Shanti Chirayath. Snímek: CARE

Shanti Chirayath (33 let) pochází z Bonnu a je zdravotnickou pracovnicí CARE působící ve městě Dahúk v severním Iráku. Poté, co koronavirová krize vedla k omezení cestování po celém světě, rozhodla se nevrátit do své vlasti.

Stalo se to opravdu náhle: V polovině března ještě nebyly pozorovány žádné případy infekce v 1,5 milionovém Dahúku. Tehdy však z ničeho nic dorazilo stručné oznámení, že nikdo nesmí opustit město. Mnoho lidí zde doslova uvízlo. Například kolegyně pracující také pro CARE v sousední provincii tam musela zůstat a nemůže se vrátit domů.

Každý den dostávám nové a nové informace z německé ambasády, kdy budou dostupné další možnosti odletu do Německa. Mně však bylo jasné už od začátku, že nechci opustit své kolegy. Cítila bych to, jako velkou křivdu vůči nim. Jsme tým a jsme v tom společně – naši iráčtí kolegové a my, mezinárodní pracovníci. Tady udělám víc práce, než kdybych se vracela domů. V Německu bych se cítila izolovaně a zbytečně.

Centrum Dahúku během zákazu vycházení. Snímek: CARE

Letadla do Německa prozatím budou odlétat beze mě

Zatím všichni důsledně dodržovali nařízení a chovali se rozumně. Také se cítím vcelku bezpečně. Ještě před dvěma týdny jsme na veřejnosti museli nosit roušku a při vstupu do supermarketu byly nakupujícím podávány jednorázové rukavice. Mnoho rodin si však ochranné prostředky nemůže dovolit. Rouška dříve stála kolem 2-3 amerických dolarů (asi 51-76 Kč). Dnes je na prodej až za 15 dolarů (asi 381 Kč). Není proto divu, že lidé využívají masky opakovaně, a ještě je sdílí se svou rodinou. Jsem ráda, že bylo toto nařízení zrušeno. I kvůli tomu, že teploty zde pomalu dosahují 30 stupňů Celsia.

V Dahúku bylo koncem dubna uzdraveno 15 z 18 osob, které onemocněly virem COVID-19. Můžete si myslet, že jsme byli ušetřeni toho nejhoršího. Ten pocit je však klamný. Poté proběhla „Oslava vítězství nad nemocí COVID-19“. Stovky lidí vyšly do ulic s ohňostrojem, svíčkami a balónky a radostí stříleli do vzduchu. Prý, že jsme překonali nejhorší.

Jedna z pekáren v Dahúku. Snímek: CARE

Následujícího dne byly hlášeny nové případy infekce

Nyní se zase vracíme k přísným zákazům vycházení. V kanceláři CARE může být najednou pouze 5 osob. Bydlím v prvním patře budovy v bytě se třemi dalšími mezinárodními kolegy. Do práce chodím dolů po schodech.

Navzdory všem omezením nadále poskytujeme humanitární pomoc potřebným. V táborech pro vysídlené rodiny, z nichž většina jsou Jezídové z pohoří Sindžár, zajišťujeme vodu a zdravotnické služby a organizujeme likvidaci odpadu. Musíme však podnikat mnoho preventivních opatření. Namísto humanitárních dodávek plánujeme v následujících týdnech předávat balíky CARE přímo ke dveřím domácností a poté poskytovat informace týkající se správné hygieny těm lidem, kteří nám otevřou dveře.

V minulosti se lidé v zahraničí mohli divit tomu, že si lidé z rozvojových zemí neumí správně mýt ruce. Není to přece tak těžké. Nyní to však v každodenním životě zažívají všichni a je to třeba neustále připomínat a upozorňovat na správnou hygienu. CARE o tom místní informuje buďto na základě osobních setkání nebo prostřednictvím SMS zpráv či Instagramu. Snažíme se lidi oslovit na všech kanálech.

V Dahúku také probíhá tzv. Cash for Work program. Místní za odměnu spolupracují například na úklidu města.

Začal ramadán – měsíc půstu

Mnoho místních je velmi smutných. Nejlepší věcí na měsíci půstu je tzv. iftár, což je první jídlo, které si muslimové večer po skončení půstu dopřávají s rodinou a přáteli. Nyní však každá rodina musí zůstat doma a tím se komunitní život vytrácí. Některá pekařství změnila otvírací dobu a je možné tam nakupovat po západu slunce od půlnoci do 4 hodin ráno. I tak jsou tato omezení velmi vyčerpávající pro každého obyvatele.

Stále doufáme, že budeme moci brzy cestovat do ostatních provincií a všechny naše projekty budou obnoveny. V tu chvíli chci být u toho.

Samozřejmě je pro mě těžké nevědět, kdy zase uvidím svou rodinu a své přátele. Velikonoce byly trochu náročné. Irák je hlavně muslimskou zemí, takže zde neexistuje nic jako velikonoční atmosféra, a to málo kostelů, které se zde nachází, bylo uzavřeno. Aspoň prostřednictvím videohovoru jsme s rodinou uspořádali komorní bohoslužbu. O pár dní později jsme také přes obrazovku slavili maminčiny narozeniny.

Kancelář v Dahúku. Snímek: CARE

Na konci dubna mi bylo 33 let

Týden před narozeninami jsme si myslela, že to bude možné oslavit ve více lidech. Aspoň se nám povedlo uspořádat malou večeři s mými spolubydlícími. Na internetu jsem si našla recept na bramborový salát, typický německý pokrm. Připili jsme si šťávou z granátového jablka a zelené zbarveným banánovým koktejlem. Upřímně řečeno, situace je zde samozřejmě obtížná, ale byl to hezký narozeninový večer. Dalšího rána jsme opět pokračovali v naší práci pro irácký lid.

A to je právě to, co mě motivuje setrvávat.

Zpátky k přehledu