03. prosince 2014

Tvář utrpení

Mahmoud Shabeeb, CARE Sýrie, listopad 2014

Syria-Jordan-advice-560px‘Chci vám vyprávět příběh o tom, jak jsem se sem dostala,’ začíná s úsměvem vyprávět svůj příběh 32letá žena. Ráda sama sebe nazývá Azab, což v arabštině znamená ‘utrpení‘. ‘Oslovujte mě, prosím, tímto jménem. Vyjadřuje celý můj život a cestu, kterou jsem musela projít,’ říká. Potkal jsem Azab blízko města Irbid, na severu Jordánska. Žije ve vesnici, která leží mimo silnice, v pustém bytě, ve kterém je jen několik matrací a televizor. Žije spolu se svými sourozenci, kteří jsou jediným rozptýlením a zároveň jedinou náplní jejích dní. Azabino utrpení začalo dávno, dávno předtím, než vypukla krize v Sýrii. V devíti letech zemřela Azab máma. O pět let později se její otec znovu oženil a přestěhoval do Bejrútu. Opustil své děti a nechal Azab, jako jeho nejstarší dceru, ať se o její sourozence sama postará. Čtyři z jejích sourozenců jsou postižení. Nemluví, nemohou chodit, a nemohou ani sami dojít na toaletu.

Před tím, než byli schopni odejít do Jordánska, strávili Azab a její čtyři těžce zdravotně postižení sourozenci více než dva roky jako vnitřně vysídlené osoby v Sýrii. ‘Když se boje dostaly i do naší vesnice, můj bratranec, který měl dodávku, mi nabídl, abych s ním utekla. Odmítla jsem, protože mi dal jako podmínku, že uteču bez mých sourozenců. Jak bych to mohla udělat? S kým bych je nechala? Nechat je zemřít v bolesti, křečích a hlady? Můj bratranec odešel se slovy: ‘Jak chceš, ale pokud tu zůstaneš se svými sourozenci, všichni zemřete.’ Ve chvíli, kdy nastartoval dodávku a vzdaloval se, zasáhla jeho auto bomba. Viděla jsem, jak jeho auto explodovalo pár metrů ode mě. Pomyslela jsem si, že je to sám Bůh, kdo chrání mě a mé sourozence.’

Bez pomoci rodiny zůstala Azab a její sourozenci měsíc nebo dva v jedné vesnici do doby, než se boje dostaly i tam. Pak znovu utíkali do další. ‘Někdy jsem musela nechat mé sourozence o samotě několik hodin, když jsem pro ně šla hledat potravu do sousední vesnice.’ Její bratři a sestry také trpí záchvaty a jejich stav vyžaduje každodenní léčbu. ‘Můžeme vydržet několik dní bez jídla, ale to, co nemohu v žádném případě omezit, jsou jejich anti-epileptické léky.’ Když ještě v Sýrii Azab nemohla sehnat tyto léky, jeden z jejích bratrů měl záchvat a zemřel. ‘Bylo to jen jeden měsíc předtím, než jsme se konečně dostali do Jordánska. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsme v Jordánsku, vrhla jsem se na zem, políbila ji a plakala štěstím. Nemohla jsem uvěřit tomu, že po více než dvou letech, jsme byli konečně v bezpečí!‘ V Jordánsku získala pomoc od organizací jako je CARE a od sousedů. Ale nechce se spoléhat pouze na pomoc od ostatních.

Během toho jak mi Azab vypráví svůj příběh, musí každých pár minut kontrolovat své sourozence, kteří mají 29, 27 a 25 let. Najednou k nám přileze její sestra, a když ji Azab vezme za ruce, usmívá se na nás. Azab odvede sestru zpět do jiné místnosti a nabízí mi něco k pití. Vždycky mě překvapí, jak přes jejich neuvěřitelně těžkou situaci, prokazují uprchlíci vždy obrovskou velkorysost a pohostinnost.

‘Pokud se naše rodina – především můj otec – o nás nestará, proč bych měla očekávat, že tak učiní zcela cizí lidé?’ Azabin život nepřestává být plný obtíží. Minulý měsíc její majitel bytu, ve kterém bydlela, oznámil, že se má do konce měsíce odstěhovat. ‘Byl velmi rozzlobený neustálým hlukem a křikem, který dělají moji sourozenci,’ říká Azab. ‘Nemám mu to za zlé. Proč by měl řešit ještě i naše problémy? Jsem si jistá, že má dost svých vlastních.’

První platbu za pronájem svého bytu v Jordánsku zaplatila Azab z finanční pomoci při mimořádných událostech, kterou v hotovosti získala od CARE. Dostala od CARE navíc dalších asi 560 dolarů v hotovosti jako pomoc v nouzi. CARE jí pomohla najít si lepší byt ve stejné vesnici. ‘Myslím si, že Bůh mi do cesty posílá dobré lidi, jako jsou v CARE, protože ví, že nemám nikoho, kdo by mi pomohl starat se o mé sourozence,’ dodává s útěchou.

Podle Handicap International má jeden z pěti syrských uprchlíků fyzický, smyslový nebo mentální handicap. Mezinárodní den osob se zdravotním postižením (3. prosinec) byl vyhlášen rezolucí Valného shromáždění OSN 47/3 v roce 1992. Cílem tohoto mezinárodního dne je prohloubení porozumění problematice zdravotního postižení a větší podpora důstojnosti práv a kvality života osob se zdravotním postižením. Mezinárodní den osob se zdravotním postižením se rovněž snaží zvýšit povědomí o pozitivech, které společnosti přináší integrace osob se zdravotním postižením, a to ve všech aspektech – politickém, společenském, hospodářském či kulturním.

 

Zpátky k přehledu