23. březen 2020

Tisíce lidí v Libanonu se potýkají s neúnosnou mírou chudoby

Snímek: CARE

Současný stav libanonské společnosti je kritický. Vinou dlouhodobých politických nepokojů se ekonomická situace obyvatel země zhoršuje každým dnem. Lidé přicházejí o práci, často se musí spokojit s méně než polovičními příjmy, stále více rodin se dostává hluboko pod hranici chudoby. Zemi navíc rovněž zasáhla opatření proti šíření viru COVID-19, která už tak těžkou životní situaci mnoha Libanonců ještě zhoršila.

Mohammed je otec čtyř dětí žijící v Tripolisu v Libanonu. Před šesti lety byl postřelen následkem pouličních bojů ve městě Tripolis. Následky zranění mu obrátily život vzhůru nohama. Tehdejší malíř pokojů se dnes živí jako prodavač kávy. Přes veškeré zdravotní komplikace a nepřízeň osudu se Mohammed snaží zaopatřit svou početnou rodinu.  Svědectvím o jeho nelehké životní situaci je zápis z jeho deníku.

Čtvrtek 27. února

Jsou to celé věky, co jsem měl naposledy pořádné zaměstnání. Prodávám kaak (libanonská obdoba palačinky) a kávu na ulici. Někdy vydělám jen 3000 lir (tj. cca 48 Kč) za celý den.

Co si mám počít s tak malým množstvím peněz? Velmi často nejíme ani třikrát denně. Když máme štěstí, obědváme rýži nebo bulgur. Většinou však jíme jen chléb namočený v oleji.

Už několik měsíců nemohu platit nájem.

Pátek 28. února

Jsem unavený muž. Mám třicet stehů na hlavě a nemohu pořádně používat svou pravou ruku. Jsem částečně paralyzovaný. Potřebuji téměř neustálou zdravotní péči, na to však nemám prostředky.  Lékaři mi radí, abych zůstal doma, abych nepracoval a šetřil se. Ale to si nemůžu dovolit. Mám děti a jsem za ně zodpovědný. Musím pracovat, nemám na výběr.

Sobota 29. února

Dům, ve kterém jsme s rodinou původně bydleli, shořel vinou elektrického zkratu. Nyní bydlíme v malém bytě, kde není žádný nábytek. Mé děti spí na matracích na zemi.

Neděle 1. března

Dnes jsem se probudil velmi brzy. Musím nám najít nové bydlení, majitel chce abychom se vystěhovali. Jsem pět let pozadu s placením nájmu a on už nehodlá dále čekat. Opravdu nevím, co dělat. Nevím, co dělat se čtyřmi dětmi.

 

Mohammed s dětmi. Snímek: CARE

Středa 4. března

Od revoluce jsem byl bez práce. Posledních pár měsíců jsem trávil pobíháním od jedné nevládní organizace k další a snažil se sehnat oblečení a krabičky jídla pro mou rodinu a léky pro mé děti, které onemocněly. Když teď konečně pracuji, musím naléhavě najít nové bydlení, ale nevím, co dělat. Nevím, jak zaplatím nájem, jídlo, oblečení, léky…

Čtvrtek 5. března

Můj telefon a všechny věci byly včera večer ukradeny z mého prodejního vozíku. Přátelé se mi snaží finančně vypomoci, ale sami mají hodně svých starostí. V současné chvíli už nedokáži udělat vůbec nic pro zlepšení situace mé rodiny. Přál bych si, aby mé děti měly šanci na lepší budoucnost.

Čtvrtek, 12. března

S příchodem epidemie koronaviru se situace ještě zhoršila. Lidé se bojí vycházet, na ulici není nikdo, komu bych mohl prodávat kávu.

Pátek, 13. března

Nemůžu nic dělat. Bylo nám doporučeno, abychom zůstávali doma. Ale jak mám sehnat jídlo pro svou rodinu a zaplatit nájem, když nemůžu pracovat? Nepřeháním, když říkám, že pokud se situace nezmění, brzy umřeme hlady.

Pondělí, 16. března

V obchodech jsou spousty lidí, všichni nakupují jídlo a dělají si zásoby. Nemůžu si dovolit koupit potraviny pro své děti, doma už nemáme nic. Nikdo z celé rodiny od včerejška nejedl.

Úterý, 17. března

Takových jako my, jsou ve městě tisíce. Spousta lidí nemá na jídlo. Dnes mi jeden prodavač dal zdarma balení vajec, abych mohl nakrmit své děti. Těžko ale může rozdávat jídlo všem, kdo to potřebují.

Neděle, 22. března

Celý den jsem sháněl pomoc, ale marně. Když jsem se vrátil domů, zjistil jsem, že jsme vypotřebovali všechen plyn. Už nevím, co dál dělat.

Zpátky k přehledu