06. prosince 2012

Příběhy žen z Gomy, Demokratická republika Kongo

Některá jména byla změněma v zájmu ochrany osob z těchto příběhů.

Mariin příběh: ‘Tato válka nás ničí. Vše co chceme je žít v míru.’

Znásilněná žena čekající na výsledky v nemocnici v městě Goma.
© Kate Holt

‘Mám 57 let a pocházím z Kibati v Masisi. Přišla jsem do Gomy před dvěma týdny, protože jsem potřebovala pomoc. Narodila jsem se v Masisi, kde jsem se živila jako rolníčka. Můj manžel je také rolník a pěstujeme spolu fazole, kukuřici a podzemnici olejní. Měla jsem 14 dětí, ale dnes z nich žijí jen 4. Ostatní zemřely kvůli nemocem a jeden z nich zemřel v boji. Bylo to před třemi lety, když rebelové bojovali proti vládním vojákům. Můj syn měl tehdy 17 let, zapojil se do bojů v naší vesnici a byl postřelen. Zemřel, protože jsme neměli žádné zdravotní středisko, do kterého bychom ho mohli odnést.

Poté co byl zabit jsme odešli do Gomy a zůstali v jednom z kempů pro uprchlíky. Když boje skončily, vrátili jsme se do Masisi. No pravdou je, že od té doby se v Masisi bojuje téměř každý den. Je tam hodně násilí, hodně střelby. Je to mnohem horší než předtím. V dubnu jsme kvůli bojům odešli do Rutshuru, ale když se začalo bojovat i v Rutshuru, vrátili jsme se zpět do Masisi.

Všude kolem nás jsou stále ozbrojené skupiny – jsou opilí, násilničtí a vykrádají každého domy. Před dvěma týdny jsem pracovala na poli s jinými ženami a najednou jsme uviděli jak se k nám přibližují ozbrojení muži. Věděli jsme proč sem jdou – všichni tady vědí, že když jdou na pole, jdou znásilnit ženy. Skryli jsme se v keřích, ale našli nás. Jeden ozbrojený muž mě chytil a znásilnil mě. Ostatním  ženám se stalo totéž, a tak jsme se rozhodli, že nejlepší bude, když všechny spolu půjdeme do nemocnice v Gomě. Proto jsme teď tady. Můj manžel mě velmi podporuje. Řekl mi, že mě neopustí přesto, co se mi stalo. Mám velké štěstí, že mám takového podporujícího a dobrého muže.

Byla jsem testována na HIV a zítra se dozvím výsledky. Byl to ozbrojený rebel a my víme, že všichni ozbrojení muži zde mají HIV. Bojím se.

Byl velmi násilnický a mě teď všechno velmi bolí. Zůstanu tady dokud se nebudu cítit lépe a pak musím jít domů. Starám se o hodně sirotků z mé rodiny – děti příbuzných, kteří byli zabiti. Mám tři děti mé sestry a ještě jedno od její dcery. I když už stárnu, oni mě potřebují. Potřebují abych se o ně postarala. Všechno co teď chci je žít v míru – nechci aby mě někdo znovu znásilnil a nechci být stále na útěku. Tato válka nás ničí. Vše co chceme je žít v míru.’


    Bandora. © Kate Holt

Bandorin příběh: Na útěku.

Kemp Mugunga: Bandora a její dcery Elizabeth (10) a Merita (9).

‘Jmenuji se Bandora a mám dvě dcery – Elizabeth a Meritu. Jedna má 10 a druhá 9 let. Měla jsem ještě 4 další děti, ale všechny zemřely předtím než jsme odešli z Masisi. Merita šla dnes ráno pro vodu. Každý den se střídáme kdo půjde ráno pro vodu z jezera. Je to daleko. Někdy je voda v potrubích v táboře, ale většinou jsou kohoutky prázdné.

Ujeli jsme z Masisi, z vesnice zvané Rukopu, v dubnu. Měli jsme tehdy velký strach – hodně se bojovalo a mnoho lidí bylo zabito. Jedné noci se boje velmi přiblížily k našemu domu. Můj manžel utekl a nechal mě samotnou s dcerami. Tehdy jsme se rozběhli do tmy. Následovaly jsme ostatní do Sake a když jsme tam přišli, řekli nám, že máme jít do kempu Kanyaruchina. Udělali jsme tak, ale když jsme se dostali do Kanyaruchiny, nic tam pro nás nebylo. Lidé v Sake nám řekli, že když se tam dostaneme dají nám vše co budeme potřebovat. Ale nedostali jsme nic, bylo nám zima a byli jsme hladoví. 

Bandora s dcerou Elizabeth. © Kate Holt

V září jsem se s rodinou přestěhovala do Mugunga, kde jsme dosud. Včera to bylo poprvé odkdy jsme sem přišli, co nám dali mýdlo a nějaké plastové kontejnery na vodu. Ještě jsem nedostala žádné jídlo. Jsme velmi hladoví. Mám jeden vlastní hrnec co jsem koupila v Rukopu, ale to je všechno co mám. Mám také jednu plastovou plachtu co jsem našla v Kanyaruchina ale je stará a ne zrovna vodě odolná. 

Přátelé mi pomohli postavit ze slámy dům, ale když prší teče nám dovnitř a mokneme zde. Doma chodila moje starší dcera do školy. Mladší ne. Nemohli jsme si to dovolit. Tady v kempu pro ně žádné školy nejsou.

V noci se velmi bojím. Jsme tu sami – tři ženy a žádné bezpečí. Kolem nás jsou jiní lidé, ale my máme strach z války. V noci přicházejí lidé a okrádají nás – civilní bandité. Minulý týden když se v Gomě bojovalo přišli nějací lidé a ukradli mi můj kanystr. Nevím kdo to byl.

Nevím co s námi bude ale vím, že pokud se k nám válka velmi přiblíží vezmu své děti a zas budeme utíkat. Nevím kam půjdeme, no budu utíkat, protože my musíme přežít. Každý den je pro nás tvrdou zkouškou.’


 Jollin příběh: Znásilnění jako válečná zbraň.

‘Pocházím z Kibati v Masisi a přišla jsem sem v Srpnu loňského roku. Když jsem utekla z Kibati, cestovala jsem nákladním autem do Sake, tam strávila noc a pokračovala pěšky do Gomy. Trvalo mi to skoro celý den, je to dlouhá cesta. Byl to můj otec, který mě sem přivedl, ale po tom co odešel jsem ho už neviděla. Od lidí z vesnice vím, že odešel do Rubero, nepokusil se mě již kontaktovat.

Jolly s dítětem, které se jí narodilo poté co byla znásilněna.    © CARE / Kate Holt

Toto je moje prvorozená dcera. Má něco přes rok. Jejího otce neznám – znásilnil mě a já otěhotněla. Měla jsem tehdy 17 let. Teď mám 18.

Masisi jsme měli dobrý život. Byli jsme rolnická rodina a já měla ještě tři mladší bratry. Po tom co před pěti lety zemřela moje máma, bylo na mně abych se o ně postarala a zajistila, že budou v pořádku. Moje máma zemřela při porodu. Mnoho žen v Masisi tak umírá. Mám i staršího bratra – byl v FARDC (konžské armádě), zabili ho. Nedozvěděli jsme se, jak ani kde zemřel. Někdo prostě mému otci řekl, že jeho syn už není déle naživu.

Chci se vrátit do Masisi a být s mými bratry – jsou mojí rodinou. Také se chci vrátit do školy a studovat. Byla jsem v předposledním ročníku základní školy když se mi toto stalo. Ale když jsem přišla na to, že jsem těhotná, můj otec mě donutil odejít a přivedl mě sem.

Můj otec chtěl dostat muže co mi to udělali do vězení, ale když to řekl lidem v naší vesnici, nadělal si nepřátele a teď se nemůže vrátit zpět. Proto odešel do Rubero. Ti muži byli z ozbrojené skupiny a lidé ve vesnici je znají.

Pamatuji se jak jsem se toho dne vracela zpět ze školy přes pole. Byla jsem spolu s kamarádkami. Nějací muži, které jsme neznali, šli proti nám. Dva z nich přišli ke mně, vzali mě za ruce, odtáhli do lesa a tam mi dělali špatné věci. Byla jsem zničená. Vrátila jsem se domů a řekla otci, co se stalo. Rozzlobil se. Po čtyřech měsících jsem se začala cítit zvláštně, řekla jsem to otci a tehdy mě odvedl sem.

Nemůžu se vrátit zpět do mé vesnice, i když to chci. Bojím se těch mužů, bojím se toho co by mi mohli znovu udělat.

Moje naděje do budoucna vkládám do míru pro nás v Kongu. Je tu příliš mnoho násilí a není tu práce pro nikoho. Nevím jak budu o mé dítě pečovat, když odejdu z tohoto centra. Muži, kteří mi toto udělali by měli převzít odpovědnost za toto dítě a za mě, protože oni mi zničili život. ‘


Jak CARE pomáhá obětem ozbrojených konfliktů v Kongu ?

 

Na útěku. © Kate Holt

CARE a její místní partnerské organizace realizují v Demokratické republice Kongo projekty zaměřené na dlouhodobou rozvojovou a humanitární pomoc, což zahrnuje mezi jiným také programy zaměřené na předcházení sexuálnímu a rodovému násilí. CARE pomáhá obětem sexuálního násilí poskytováním zdravotní péče a psychosociálního poradenství. Pomáhá ženám a dívkám postavit se zpět na své nohy i pomocí malých Vesnických spořících a úvěrových spolků. Díky pomoci CARE dostávají ženy a dívky po znásilnění šanci vyhnout se stigmatizaci a vyloučení ze společnosti, což je v Kongu pro oběti sexuálního násilí běžné.

‘Utrpení zdaleka nekončí poté co násilník nechá znásilněnou ženu naživu’, říká Yawo Douvon, ředitel pobočky CARE v Kongu. ‘Oběti nemají žádnou šanci dostat se s jejich případem před soud. Beztrestnost sexuálního násilí v Kongu zároveň brání tomu, aby se k případům dostaly humanitární organizace.’

 

Ženy, které byly znásilněny během ozbrojených bojů v Kongu pózují fotografovi ve městě Goma.
© Kate Holt

Strach a násilí se zmocňuje celého východního Konga a jako vždy jsou to ženy a dívky, které  nesou podstatnou tíhu konfliktu. Chodí denně pro vodu, nebo hledají dřevo, a proto jsou v neustálém nebezpečí. Jsou napadány, znásilňovány a dokonce zabíjeny ozbrojenými skupinami, které působí v regionu. Navíc venkovské oblasti jsou těžko dostupné pro zdravotníky či komunitní pracovníky. ‘Informace získáváme jen velmi těžko,’ říká Douvon. ‘Ale zprávy od našich pracovníků a spolupracovníků jasně poukazují na zvyšující se počet případů sexuálního násilí v konfliktních oblastech které zaznamenávají hromadné přesuny obyvatelstva, které chce utéct do bezpečí.’

CARE vyzývá všechny strany konfliktu, aby chránily civilní obyvatelstvo, skoncovali s beztrestností sexuálního a rodového násilí, zajistily preventivní opatření, a zabránily tak dalšímu násilí. Všechny humanitární organizace také potřebují neomezený přístup k obyvatelstvu trpícímu nejistotou a násilím, aby mu mohli poskytnout okamžitou pomoc či poradenství.

 


ný účet: ČSOB 219619502/0300

Zpátky k přehledu