30. ledna 2016

Přátelství tváří v tvář válce

Rania (36 let), Hana (32 let) a Ghosoun (41 let) byli zvyklé se každý den v Homs v Sýrii setkávat a povídat si o tom, co by si chtěly koupit, co si obléknou na party či na svatbu jejich přátel. Nyní se jejich každodenní rozhovory točí kolem zpráv o úmrtích jejich nejbližších, kteří zůstali v Sýrii a přemýšlejí o tom, jak se vyrovnat s nespočtem problémů, s nimiž se setkávají jako uprchlíci v Jordánsku.

DSC 6397Když před téměř 5 lety vypukla v Sýrii válka, zůstaly tyto 3 ženy kamarádkami i přesto, že ve stejném městě od sebe žily odříznuté blokádami a jinými překážkami. Se stále zvyšující se intenzitou bombardování a bojů byly nuceny odejít do jiných částí Sýrie a ztratily mezi sebou kontakt. Jedna po druhé, počínaje Ghosoun, se rozhodly překročit hranice a odejít do Jordánska. Všechny našly dočasné útočiště v Ammánu, hlavním městě Jordánska, ve škole, kterou její majitel poskytnul syrským uprchlíkům jako dočasné ubytování. Zda to byl osud nebo obyčejná náhoda, tři přítelkyně se po letech opět setkaly pod jednou střechou.

Dnes žijí jen několik kilometrů od Syrské hranice, ale jejich životy v Jordánsku se s minulostí nedají vůbec srovnat. Jejich manželé, kteří dříve pracovali jako stavební dělníci nebo řezníci v Sýrii, jsou nyní nezaměstnaní a nedělají nic, protože v Jordánsku nemají jako uprchlíci povolení pracovat. V této situaci je jedinou náplní nekonečných hodin jejich volného času přemýšlení o Sýrii, životě, kterému čelí dnes, a jejich budoucnosti. Někteří uprchlíci, tak jako manžel Hany, pracují načerno, ale riskují tak velké pokuty a problémy. Ženy jsou také ve složité situaci. Nejsou schopny získat žádný finanční příjem a tak většinu času tráví společným sledováním zpráv ze Sýrie – něco, co nikdy před válkou spolu nedělaly. ‘Teď spolu každý den sledujeme zprávy, abychom zjistily, jestli bude lépe a zda se budeme moci vrátit domů. Doufáme a modlíme se, aby bylo lépe. Ale pak vidíme zprávy a všude je jen krev a smrt,’ říká Hana.

Jako většina syrských uprchlíků se tyto ženy a jejich rodiny rozhodly žít ve městě a ne v jordánských uprchlických táborech. Městský život však s sebou přináší každodenní problémy, z nichž největší je placení nájemného, aniž by měly jakýkoliv příjem.
I přes tyto potíže se však všechny ženy snaží každý den jít vpřed a neztrácet naději.

‘Cesta ze Sýrie až sem byla tak strašná, že bych ji už znovu zopakovat nemohla,’ říká Hana. ‘Spaly jsme venku v blátě, a při cestě, kterou jsme musely celou ujít pěšky, jsme viděly mnoho mrtvých těl. Na jednom místě jsme viděly, jak se lidé mezi sebou zabíjeli v boji o vodu, kterou nevěděli nikde sehnat. Musely jsme doslova projít přes mrtvá těla, z nichž tekly proudy krve,’ dodává. Všechny ženy jsou z přechodu hranic a věcí, které cestou viděly, ještě traumatizované a bude trvat ještě dlouho, než se budou cítit v bezpečí. Jak Ghosoun říká: ‘V prvních dnech v Jordánsku jsem žila v takovém strachu, že když jsem slyšela letadla nebo zábavnou pyrotechniku, začala jsem brečet.’

Rania, která se účastní programu CARE, který poskytuje finanční pomoc nejohroženějším skupinám populace při mimořádných událostech, dostala od CARE jednorázovou pomoc na ubytování v hodnotě 4500Kč a zúčastnila se také různých psychosociálních a rekreačních aktivit organizovaných v komunitním centru CARE v Ammánu. S jejími přítelkyněmi dnes často vzpomínají na jejich životy předtím, než začaly boje. Všechno se však zdá být vzdáleným snem. ‘Naše životy se změnily o 100 procent,’ říká Rania. ‘Měli jsme dům a auto, a můj manžel pracoval. Tady v Jordánsku nemáme vůbec nic,’ dodává. ‘Chybí mi ty běžné rozhovory, které jsme vedly předtím… Teď jediné o čem se bavíme je: Víte, kdo zemřel? Víte kdo se zranil minulý týden?’

Pomozte nám pomáhat syrským uprchlíkům v Jordánsku!

Zpátky k přehledu