09. září 2014

Keňa: Ismailův sen

 

Autor: Sabine Wilke, CARE Německo

V humanitární pomoci existují různé kategorie zranitelnosti. Děti, těhotné ženy, chronicky nemocní – tyto skupiny jsou zasaženy válkami a přírodními katastrofami vždy nejhůř, protože jsou nejméně schopny pomoci si sami. Proto zvláště potřebují naši pomoc.

V uprchlickém táboře Dadaab, ležícím v severovýchodní Keni 80 kilometrů od Somálských hranic, žijí děti, které si už zažily ty nejhorší aspekty života, jako je chudoba, útěk z jejich vlastní země, hlad a téměř žádná perspektiva do budoucnosti. Na školním dvoře pobíhají chlapci a dívky v plastových sandálech, jejich oblečení je staré a zanesené pouštním prachem. Hlasitě a trochu zmateně po sobě pokřikují. Ale co ti, kteří nemohou chodit? Nemohou vidět nebo slyšet? Kolik překážek musí překonat v uprchlickém táboře Dadaab?

 

Člověk může jít svou cestou i bez zraku

KENYA vis. impaired children dadaab HIS 040414

 

Sedíme spolu ve dvou třídách. Asi 20ti letý mentálně postižený mladík. Sedm chlapců a dívek se zrakovým postižením, většina z nich je téměř úplně slepá. Autistický teenager. Mentálně postižený mladý muž.

CARE je zodpovídá za sedm škol v táboře Dagahaley, a provozuje i dvě třídy pro děti a mládež se zdravotním postižením. Většina z 494 chlapců a dívek tábora chodí do školy pro zdravé děti. Pro ty, kteří by však učivo v takových třídách nezvládali, existují tyto dvě třídy, které jsou jejich potřebám šité na míru – tak jak to jen podmínky v Dadaab dovolují. Učitelé se snaží nejlépe jak umí o to, aby každé dítě dostalo vzdělání, které potřebuje.

Samuel Odawo má 34 let a v Dadaab pracuje od roku 2013. Tento Keňan je sám slepý od narození, ale měl to štěstí, aby se mu dostalo vzdělání. ‘Teď chci dát těmto dětem stejnou příležitost. I když moje snoubenka samozřejmě nebyla ráda, že budu pracovat stovky kilometrů od ní, daleko v uprchlickém táboře. Budeme se brát.’ Samuel se usměje a pak znovu vážně dodává, že velkou výzvou je už jen to, aby zde děti vůbec do školy chodily. ‘ Většina rodin ze studu skrývá děti se zdravotním postižením. A tak chodíme od dveří ke dveřím a povzbuzujeme rodiče, aby posílali jejich fyzicky nebo mentálně postižené děti do školy. Někdy se nám to podaří, jindy přijdou děti jen párkrát a pak opět ze školy zmizí.’ Samuel je dětem sám příkladem toho, že si jejich vlastní cestu na tomto světě mohou najít i bez zraku.

 

‘Mám rád školu, ale ne cestu do ní’

KENYA Ismail mit Sabine HIS 040414Během školní přestávky se při nás pozastavil Ismail, 11ti letý chlapec na invalidním vozíku. Ismail již jistou dobu chodí do běžné třídy, kde dokáže v zvládání učiva držet krok s ostatními spolužáky. Malý chlapec s úsměvem od ucha k uchu odpovídá na naše otázky. ‘Mám rád školu,’ říká Ismail, co se mu však nelíbí, je strastiplná cesta do ní. ‘Mnoho lidí se mi vysmívá, někteří dokonce házejí kameny.’

Ismaila ve škole na invalidním vozíku tlačí jeho 15ti letá sestra a pomáhá mu i jeho nejlepší kamarád. Nikdy se od něj ani na krok nehne. Ismail je v Dadaab od roku 2006. Jeho rodina do tábora kráčela deset dní, protože jejich auto se pokazilo v ‘zemi nikoho‘ mezi Somálskem a Dadaab. Ismaila museli nést, je ochrnutý už od dětství. Očkování proti dětské obrně by ho bývalo zachránit, ale kde se tu dá sehnat?

„Moje nejoblíbenější předměty jsou angličtina a matematika,’ říká chlapec, v jehož očích jiskří šibalství a odvaha. Ve škole mu dělá problémy jedině práh dveří do učebny, ale také v tom mu nakonec pomáhají kamarádi.

A co chce dělat až vyroste? Jaký smysl má vůbec tato otázku zde v uprchlickém táboře, kde má malý chlapec na vozíku jen malé šance na úspěch? ‘Chci být důstojníkem s velkou kanceláří,’ říká a na tváři se mu opět rozzáří široký úsměv. V té chvíli odtlačí Ismaila jeho nejlepší kamarád na hřiště, a tam se chlapci rychle vrhají do hry s ostatními dětmi.

Není pochyb o tom, že sen o velké kanceláři je ještě daleko. Ale existuje, a to je pro Ismaila nejdůležitější.

Prosím podpořte práci CARE s uprchlíky na celém světě!

Zpátky k přehledu