16. září 2014

Hněv žen Jižního Súdánu


od Aimee Ansari, ředitelky pobočky CARE v Jižním Súdánu

AnsariKdyž jsem rozháněla roj komárů ve sprše tábora OSN pro ochranu civilistů v Malakal, uvědomila jsem si, jak moc mě situace v Jižním Súdánu znepokojuje. S hněvem jsem rozháněla komáry a vybíjela si tak zlost na hmyzu, který mě poštípal jak ve sprše, tak v noci ve spánku na tváři a dokonce i během dne, přes moje džíny a tričko…

Předchozí den jsem navštívila malou vesničku Wau Shilluk, která leží asi hodinu plavby lodí od města Malakal. Od prosince se zde počet obyvatel zdvojnásobil příchodem vysídlených osob, které zde hledají alespoň jistou formu bezpečí.
Moje zlost na komáry je ve srovnání s tím, jak se cítí ženy ve Wau Shilluk úplná maličkost.

Ženy z Wau Shilluk mě požádaly, abych vládě i vůdcům opozice v Jižním Súdánu zanesla jejich zprávu: ‘Přijeďte do Wau Shilluk a vysvětlete nám to sami! Vysvětlete nám, jak se ze slibů nezávislosti před třemi lety stala občanská válka. Vysvětlete nám, proč zdejší zdravotní klinika neposkytuje adekvátní služby pro ženy jako je péče porodních asistentek, prenatální péče nebo zajištění adekvátní výživy pro pacienty. A co je nejhorší: vysvětlete nám, proč vojáci znásilňují ženy, a pokud se brání, tak je zabijí.’

Ženy z Wau Shilluk jen chtějí, aby byl v mírovém procesu slyšet i jejich hlas. Věří, že pokud by se vůdci Jižního Súdánu a opozice setkali při jednáních u jednoho stolu, vyslechli by si i jejich požadavky a potřeby, a společně by hledali řešení. Konflikt by mohl skončit.

zenyŽeny z tábora Malakal stejně jako ty z Wau Shilluk si jsou jisté tím, co chtějí. Žijí v táboře OSN již dlouhou řadu měsíců a zoufale odtamtud chtějí odejít.
A kdo by nechtěl? Všude kolem vás je bahno, žijete v nehygienických podmínkách. Čelíte nedostatku soukromí a časté kriminalitě, která se stala součástí každodenního života. Prostě chtějí jít domů. Což není možné, protože mimo tábor hrozí příliš nebezpečí. A proto usilují alespoň o to, aby se OSN více snažila zastavit kriminalitu a zlepšit životní podmínky.

Zeptala jsem se těchto žen, co by se muselo stát, aby cítily, že se mohou vrátit domů. Všechny mi daly jednu stejnou odpověď: musí skončit válka. Pokud se tak nestane, nebudou se cítit bezpečně. Řekly mi také, že lidé jsou cíleně zabíjeni – ne pro majetek nebo zisk dobytka, ale pro to, že jste pokládáni za ‘nepřátele’. To podkopalo důvěru lidí v armádu. Už nevěří nikomu se zbraní v rukou, nebo se vydává za údajného vůdce.

Ženy z Wau Shilluk, stejně jako ty z tábora v Malakal, si pevně stojí za svými požadavky a výzvou, v níž požadují silného vůdce a znovunastolení míru, práva a pořádku. Rachel, žena s velmi silnou osobností, která v tomto konfliktu ztratila manžela, se zúčastnila vzdělávacího programu CARE o genderově podmíněném násilí, kde nám řekla, že mír, právo a pořádek jsou pro ni ty nejdůležitější věci v životě.

‘Vůdci všech stran konfliktu se musí podívat do svých srdcí, požádat o odpuštění za to, co udělali, a pak uzavřít mír mezi sebou a lidmi,’ říká Rachel. ‘Záleží to jen na nich, aby se tak stalo.’ Ale její cynický tón hlasu mi prozrazuje, co si opravdu myslí o možnosti, že by se její přání stala skutečností.

Je smutné, že mnoho obyvatel Jižního Súdánu si nemyslí, že by konflikt mohl v blízké budoucnosti skončit. Zatímco místní ženy trpí a všemi silami se snaží, aby jejich prosby o zastavení tohoto šílenství a násilí byly vyslyšeny, místní vůdci, kteří sedí na jednáních v etiopské Addis Abebě s náklady okolo 400.000 eur měsíčně, dělají pro uzavření míru příliš málo. A i v případě, že by podepsali mír, muselo by s ním souhlasit i bezpočet ozbrojených skupin v zemi. Všechno to násilí, zabíjení a utrpení, kterým si lidé z Jižního Súdánu prošli a stále mu čelí, znamená, že mírový proces a obnova důvěry v místní vůdce může trvat i několik let.

Předtím, než tento konflikt v prosinci loňského roku začal, neexistovala žádná jednotná vize o tom, jak by nový Jižní Súdán mohl vypadat. Naděje a optimismus, který přišel s nezávislostí, je dnes nenávratně pryč. Namísto toho cítí obyvatelé Jižního Súdánu strach, nedůvěru a zklamání. Obrovská příležitost, která se zemi naskytla před 3 lety byla promarněna a může trvat další řadu let, než se v zemi vybuduje nový smysl pro jednotu, právo a pořádek.

Můj pravý palec vypadá po třech štípnutích komárem jako malý banán. Můj levý kotník s nejméně sedmi štípanci vypadá, jako by projevoval příznaky nějaké zvláštní nemoci. Ale ženy, s nimiž jsem se tu bavila, byly tak rozhořčené při hodnocení vlastní situace, že jsem na komáry úplně zapomněla. Pokusím se přenést jejich vzkazy a výzvy do hlavního města, vládám v regionu, stejně jako vládám, které finančně podporují Jižní Súdán, a obráncům lidských práv. Teprve až tato válka skončí, si budu moci zoufat nad štípanci od komárů.


Od začátku konfliktu v prosinci loňského roku distribuovala organizace CARE pomoc pro více než 200 000 lidí ve třech nejvíce postižených provinciích Jižního Súdánu: Unity, Horní Nil a Jonglei. Kromě potravin a výživy zabezpečuje CARE nouzové dodávky vody, hygienické a zdravotnické služby a zajišťuje dětem vzdělávání. CARE zároveň v Jižním Súdánu podporuje více než 40 zdravotnických zařízení.

CARE také po celé zemi vede kampaně proti genderově podmíněnému násilí a organizuje setkání mužů, žen a mládeže – v kostelech, školách, či v místních komunitních centrech, aby tak usnadnila sdílení znalostí a podpořila otevřený dialog o násilí na základě pohlaví, a aby se prolomilo mlčení o tomto tématu.

Nedávno publikovaná zpráva CARE ‘Dívka nemá žádné práva: genderové násilí v Jižním Súdánu’ upozorňuje na to, že stále více a více žen a dívek nabízí svá těla výměnou za jídlo a vodu pro vlastní rodiny. Zpráva také poukazuje na skutečnost, že rodiče prodávají své dcery jako nevěsty, aby tak rodina měla méně členů, které musí uživit; vedle toho se znásilnění a sexuální násilí stalo válečnou zbraní.

Přečtěte si více o životě ve válkou zničeném Jižním Súdánu na blogu naší kolegyně Aimee Ansari

Zpátky k přehledu