20. září 2012

Čad: Co znamená hlad

 

Tři ženy popisují, jak se pokouší překonat momentální nutriční krizi za pomoci CARE.

 Hasta Abdelkarim

„Když nebudeme mít co jíst, za chvíli umřeme.“ 46letá Hasta Abdelkarim nalézá jasná slova. Jedna návštěvnice se jí ptá, zda má strach ze smrti. „Ano. Pak je všechno pryč – pak už nic neexistuje,“ odpovídá.

 

Více než 18 milionů lidí v Sahelské oblasti trpí aktuální nutriční krizí. Hasta patří k 3,6 milionům postižených v Čadu, kteří v důsledku chronické chudoby, nepravidelných srážek, vysokých cen za potraviny a regionálních konfliktů nemají dostatek jídla. Ten, kdo chronický hlad nikdy nezažil, si může jen stěží představit, co to pro člověka, konkrétně pro rodinu, znamená – a že přitom jde o mnohem víc než o chybějící potraviny a problémy na tělesné úrovni. Tři ženy z vesnice Djiogi, ležící na východě Čadu, informují CARE o svých osobních zkušenostech s hladem a jak se s touto těžkou situací vypořádávají:

 

„Nemáme co jíst. Jsme na pokraji smrti“, konstatuje 30letá Makabahar Abdoulai. „Děti se často ptají: „Proč se to děje?“, vypráví Zenaba Abderrahaman-Bahan (30). „Jsou hladové, ale nemám jim co dát. Trochu si pak s nimi hraji, až na hlad zapomenou.“ „Dříve jsem své děti mohla aspoň trochu kojit, ale teď už to nejde, teď musím najít jiné řešení“, říká Makabahar a dodává, „Když jsou moje děti hladové, udělám jim řídkou kaši z prosa a vody“. Za těchto podmínek je nedůležité, že jídlo, které je k dispozici, chutná nevýrazně. Ani jeho obsah živin není žádné téma. „Když má člověk hlad, je dobré jídlo to, které naplní břicho – chuť není důležitá“, vysvětluje Zenaba.

 

Makabahar AbdoulaiJen dnešní den platí. Lidé, jejichž hlavní starostí je, aby nějak naplnili svá břicha, nemohou dělat žádné plány do budoucna. Dokonce je pro ně těžké činit nějaká rozhodnutí, která přesahují období příštích 24 hodin. „Můžeme se koncentrovat jen na své aktuální problémy“, míní Zenaba. „Na nic jiného nemůžeme myslet.“

 

Zejména pro matky je těžké, aby se zabývaly jinými tématy než je blaho jejich dětí, pokud hlad dominuje jejich všednímu dni. „Děti nemají co jíst – to je náš hlavní problém“, naříká  Makabahar. „Hodně o tom přemýšlím a jsem velmi smutná.“ Tyto tři ženy nevědí, co budou dělat, když příští žně opět dopadnou špatně.

 

„Vůbec netušíme. Nemůžeme nic dělat. Je to v rukou božích,“ říká Hasta a obě další přikyvují. 

 

Pro všechny tři není lehké, o svých starostech a strachu z budoucnosti mluvit. Působí to, jako by se instinktivně uchýlily k rezignaci, aby svou denní rutinu učinily snesitelnější a nezoufaly si tolik. Když přijdou domů, musí se každá z těchto tří matek postarat o pět nebo více dětí, mnoho hodin jít pěšky, aby přinesly vodu a našly cestu, jak moci své rodiny uživit. Zenaba ukazuje na slabé ručičky malého chlapce, který sedí na jejím klíně: „Moje děti jsou slabé, zejména ti dva nejmenší, kterým je jeden a dva roky.“

 

CARE rozděluje potraviny a opravuje studny v Čadu. Pomozte také!

 

Mít hlad není jen strašný pocit, jeho účinky jdou mnohem dál, ovlivňuje tělesný a duševní vývoj dětí. „Když dítě nemá co jíst, nemůže běhat nebo něco podnikat – cítí se unavené a chtělo by jen spát,“ popisuje Makabahar. „Děti nerostou“, dodává k tomu. „Když dostatečně nejedí, nevyvíjí se ani jejich inteligence.“

 

Zenaba AbderrahmanOdčarovat hlad

 

Existují různé metody, jak s pocitem hladu vyjít, resp. s ním žít. „Když je velké jídlo, servíruji ho na velkém tácu a každý si z něj bere,“ vypráví Zenaba. „Když ale mám málo potravin, rozdělím je a každému dítěti dám jen malou porci, kterou servíruji jednotlivě na okraj tácu.“

 

Často jsou porce víc a víc zmenšovány nebo vynecháme celá hlavní jídla. „Dříve jsme měli tři hlavní jídla, jedli jsme ráno, v poledne a večer. Teď jsou to jen dvě jídla denně,“ informuje Hasta. „Vynecháváme jídla, ale množství zůstává stejné“, říká Makabahar.
Další indicií pro těžkou situaci s výživou je to, když si lidé berou potraviny, kterých by se normálně ani nedotkli. V oblasti, kde tyto tři ženy žijí, používají momentálně hořké plody jednoho stromu jako potravinu, kterou lidé nazývají „pouštními datlemi“. Hasta vysvětluje postup. „Nejprve osel sežere plody a semena, která nemůže strávit. Sbíráme jejich exkrementy a vybíráme z nich semena. Pak je vaříme čtyřikrát v horké vodě, čímž změknout a ztratí svůj zápach.“

 

Užitná zvířata znamenají v těchto zemských společenstvích obzvláště cenný majetek. Přesto v dobách hladu, jako nyní, lidé prodávají svůj dobytek jako poslední východisko. „Mám ještě pár krav, ale už ne moc“, stýská si Makabahar. „Budu muset prodat i je, abych za ty peníze koupila trochu jídla.“

 

 Malá dcera Hasty čeká na jídlo.

Hasta, nejstarší žena skupiny,  takovou nutriční krizi jako teď dlouho nezažila. „Když jsem byla malá, něco takového se nestávalo. Můj otec musel jen jednou jedinkrát odejít, aby si našel práci a pastviny jinde, to bylo v roce 1984.  Od té doby už se nic takového neopakovalo. Tenkrát jsme měli doma zvířata a dokonce velbloudy, kteří si našli dostatek žrádla. A když bylo dobré počasí, založili jsme zeleninovou zahrádku a sklízeli rajčata a salát. Zelenina už dneska na trhu není ke koupi.“

 

Pomoc do příštích žní
Hasta, Makabahar a Zenaba obdržely od organizace CARE příděly potravin, mimo jiné 50 kg čiroku, 15 kg kukuřice, vitamíny obohacenou sóju a 8 litrů jedlého oleje. Takto mohou rodiny překlenout těžké období do příštích žní, aniž by musely prodávat veškerý dobytek – svůj nejcennější majetek. „Máme děti a máme hlad. Máme velkou radost z těchto potravin a z podpory CARE“, říká vděčně Zenaba. „Moje děti čekají. Nyní půjdu domů a uvařím pro ně kaši. Dobře se najedí a budou velmi šťastné.“

 

 

Podpořte naši pomoc hladovým v Sahelské oblasti!

 

Fotografie: Brendan Brannon/CARE 2012

 

Zpátky k přehledu