22. říjen 2014

Aziza má namířeno na módní mola.


V jižním Čadu tráví uprchlíci ze Středoafrické republiky svůj čas rozjímáním nad budoucností v míru.

Sabine Wilke, CARE Německo

‘Šla jsem ven koupit chleba, protože jsme už doma neměli žádné jídlo. Moje rodina zůstala v domě, kde jsme se ukrývali před násilím, které bylo všude kolem nás.’ Aziza má 17 let a když nám začíná vyprávět o dni, který změnil její život tím nejděsivějším způsobem, není na její tváři vidět ani známku emocí… Tato mladá žena pochází z Bangui, hlavního města Středoafrické republiky, kde žila se svými rodiči, bratry a sestrami.

Od svržení vlády v Bangui na začátku roku 2013 se v zemi rozšířila nejistota a sektářské násilí, které přinutilo více než 487 000 lidí opustit domovy a stát se uprchlíky ve vlastní zemi. Téměř 420 000 lidí se rozhodlo překročit hranice a hledat útočiště v sousedních státech. Na konci roku 2013 vyhlásila Organizace spojených národů ve Středoafrické republice krizi odpovídající úrovni 3 na stupnici určující stav nouze. Odpovídá to největší humanitární krizi.

Když se Aziza vracela z trhu domů, zabránili ji její sousedé vstoupit do její rodné ulice. Nejdřív nechápala, ale pak si pomalu začala uvědomovat, co se stalo: dům, který pro ni byl domovem, byl přepaden a každý člen její rodiny zavražděn: matka, otec, čtyři sestry a dva bratři. Nikdo nebyl ušetřen. Při otázce, zda se jí podařilo pohřbít svoje blízké, se Aziza hluboce rozpláče. Život ji v příliš mladém věku ukázal, jak může být osud krutý a bezohledný. V jednu chvíli jdete ven koupit chleba a v následujícím okamžiku jste z vlastní rodiny jediný, kdo zůstal naživu. Aziza utekla do nedaleké mešity a následně byla evakuována do N’Djamena, hlavního města Čadu. V rámci humanitární pomoci zorganizovala vláda Čadu uprchlíkům leteckou evakuaci na začátku roku 2014.

CHAD 2014 SW 600V Čadu – především v jižní pohraniční oblasti – hledá útočiště skoro 95 000 uprchlíků. Aziza je jednou z nich. Dnes žije v uprchlickém táboře Dosseye, nedaleko městečka Gore. V táboře Dosseye žije více než 22 600 lidí, kteří jsou den co den závislí na ochraně a pomoci OSN a nevládních organizací jako je CARE. Jednou z forem pomoci je tzv. ‘ochrana’. Je to technický termín pro všechna opatření, jejichž cílem je pomoci těm, kteří jsou nejvíce zranitelní: svobodné matky, starší lidé či děti bez rodičů.

Když Aziza přišla do Dosseye, pracovníci CARE ji zaregistrovali jako nezletilou osobu bez dospělého doprovodu, a pomohli jí zorientovat se v její nové životní situaci. Dostala deku, matrace, vědro a peníze na zaplacení školy. Aziza má zároveň nárok na hygienický balíček obsahující hygienické vložky a další hygienické potřeby pro ženy. Kvůli nedostatku finančních prostředků se bohužel tyto sady distribuují pouze jednou za šest měsíců – místo distribuce jednou za tři měsíce, jak by to bylo potřebné.

S Azizou si povídáme v části tábora, která je určená pro děti a je pod správou CARE. Je to tzv. ‘dětem přátelský prostor’ určený k tomu, aby si ty nejmenší děti ve věku do pěti let mohly hrát a rozvíjet se v bezpečném prostředí. Děti zde také dostávají jednoduché jídlo z fazolí nebo jiných potravin. Tím jsou motivovány tuto školku pravidelně navštěvovat. Tabule dnes oznamuje, že přítomno je 52 chlapců a 37 dívek. Pravidelně sem chodí v průměru asi 250 dětí. Protože škola ještě nezačala, setkávají se zde i starší děti a mládež. Mnozí, tak jako Aziza, zde tráví celé dny. Aziza v centru začala taneční skupinu pro dívky ve věku od 3 do 13 let. ‘Když tančím, na všechno ostatní mohu zapomenout,’ vysvětluje, a konečně se jí na tváři objeví nesmělý úsměv.

CHAD 2014 SW600Je tu ale jedna věc, na kterou Aziza nechce zapomenout: ‘Vše, o čem teď přemýšlím, je moje vzdělání.’ Aziza se nedávno snažila získat maturitu ve škole v Čadu, ale vzhledem k odlišným osnovám a traumatu, který ji stále pronásleduje, zkouškami neprošla. Je však pevně přesvědčená o tom, že to dokáže, proto to zkusí znovu příští rok. ‘Když se ráno probudím, myslím na moji rodinu, ale také přemýšlím o škole. Modlím se, a také dělám domácí práce. Když mám co jíst, jím. Když ne, tak ne.’

Aziza si našla několik způsobů, jak zaměstnat svoji mysl a vyplnit volný čas, který má v táboře. Našla si také kamarády: 17 leté dívky Chamsiru a Daoudu, a stejně staré chlapce. ‘Setkáváme se a povídáme si o všem.’ Chamsira se chce stát prodavačkou a už i v táboře provozuje stánek s pečeným masem, které prodává, když ho má za co nakoupit. Aziza má však jiné plány. Chce se stát módní návrhářkou. Hrdě nám podává do ruky kus papíru s kresbou. ‘Africká móda’ hlásí nápis ve francouzštině a pod ním se rýsuje fialovo oranžový top s nápaditým doplňkem ve výstřihu. ‘Můžete to nosit se sukní nebo kalhotami,’ vysvětluje.

Bude moci jednoho dne Aziza představit své návrhy na mezinárodních módních molech? Bude jednoduše vést skromný život v Čadu, nebo se jí jednou podaří vrátit se do její rodné země, kde leží pohřbené vzpomínky na její rodinu? Kdo ví. Možná na tom ani tak nezáleží. Nejdůležitější nyní je, že Aziza našla způsob, jak se na něco těšit, jak si dělat plány, a přispívat k rozvoji komunity. Její rodiče by na ni byli určitě pyšní.

Zjistěte více o práci CARE International v Čadu!

 

 

Zpátky k přehledu