13. srpen 2016

Blog z Gruzie: Jak CARE pomáhá zaměstnávat ženy s hendikepem


Petra Antošová

Po roce fungování českého projektu CARE na podporu zaměstnávání a vzdělání žen s hendikepem v Gruzii jsem se na Kavkaz vydala na monitorovací návštěvu, abychom mohli zhodnotit výsledky projektu. Osoby s hendikepem jsou v Gruzii často odsunuty na okraj společnosti. Nevědí o svých právech a leckdy nejen že nemají přístup k zaměstnání, ale ani svobodu pohybu. Česká CARE proto podporuje vzdělávání a zaměstnávání hendikepovaných osob. Kromě komunitních setkání v průběhu roku nabízíme školení o právech lidí s hendikepem, možnostech využití sociálních a zdravotních služeb a školení zaměřená na rozvoj komunikačních a ekonomických dovedností.

Gr3Má návštěva Gruzie začala brzkého červencového rána. Sotva jsme opustili malebné Tbilisi, bylo mi jasné, že zbytek země je zcela jiný svět než ten „výstavní’, kterým je centrum hlavního města. Čím blíže okraji města jsme byli, tím více zchátralých paneláků socialistického ražení jsme viděli. Gruzínský venkov je také znatelně chudší, lidé se živí především drobným zemědělstvím. V Samtredii, která leží 200 kilometrů na západ od Tbilisi v regionu Imereti, mne čekal intenzivní den plný setkání. Navštívila jsem neskutečně houževnaté ženy, které již v devadesátých letech založily neziskovou organizaci pro zdravotně postižené, i mladé aktivisty, kteří bojují za práva mužů a žen se zdravotním omezením tím, že jezdí po vesnicích a vyvracejí mýty, jež o těchto lidech v komunitách často panují.

Představitelé městského úřadu ve městě Abasha, v němž český projekt také probíhá, měli velký zájem o to, jak je legislativa ohledně lidí se zdravotním znevýhodněním nastavená v Česku, a chtěli vědět například i to, zdali jsou všechny budovy úřadů u nás bezbariérové. Den jsme zakončili setkáním s vedením zemědělské kooperativy, jež díky podpoře z Česka zaměstnala čtyři ženy s hendikepem. Dvě z nich jsou na vozíku a další dvě trpí závažným onemocněním, které je před mnoha lety vyřadilo z pracovního procesu. Ženy se na mne šťastně usmívaly a děkovaly za možnost pracovat. Mohou si teď dovolit například koupi léků, které potřebují. „Nemusím se bát začátku školního roku, protože vím, že pro své děti budu moci letos koupit vše potřebné,“ řekla mi jedna z nich.

Den nato jsme se ve městě Senaki setkali se zástupci soukromých firem, které hendikepované ženy zaměstnávají. Zjišťovala jsem od nich, jaké jsou největší překážky spolupráce s lidmi s postižením, a překvapilo mě, jak moc je situace konkrétního jednotlivce závislá na mínění nejbližších. V Gruzii dosud přetrvává o lidech se zdravotním postižením řada negativních stereotypů. Nezřídka se stane, že členové rodiny brání styku hendikepovaných s okolím, protože se za jejich postižení stydí.

Řešili jsme proto, jakým způsobem pracovat s rodinami a komunitou co nejefektivněji a probírali jsme konkrétní nápady na zapojení osob se znevýhodněním do běhu firmy prostřednictvím sociálního podniku. Sociální podnikání je v Gruzii nový koncept a CARE je, i v rámci českého projektu, jeho průkopníkem. Během hovorů s místními jsem si připomněla, jak důležitá je diskuse a zapojení lidí z různých sfér společenského života: úředníků, podnikatelů, zemědělců, osob, kterých se znevýhodnění týká, i jejich nejbližších a společné hledání řešení.

Naše další cesta vedla do horských vesniček Ushafati a Nosiri, odkud pocházejí další ženy podpořené z našeho projektu. Navštívili jsme zde obě zapojené kooperativy. Jedna z nich se zaměřuje na zpracování lískových ořechů, které jsou pro tuto oblast typické, a druhá si díky projektu pořídila stroj na sušení a balení ovoce. Podpořené ženy mají na starosti obsluhu balících strojů a třídění, mytí a krájení ovoce.

gr1Dvě ze zaměstnaných žen mají mentální postižení a byly velice plaché. Přesto i ony velmi ocenily, že se mohou zapojit do projektu a být prospěšné. Obě oslovily majitele kooperativy dlouhou dobu před zahájením projektu. Nechtěly sedět doma a být na obtíž, chtěly něco dělat a nabízely proto dobrovolnou práci. A tak občas vypomáhaly ve sklenících, kde se pěstují jahody, ale tato práce na slunci a dešti pro ně byla příliš náročná. A tak pan majitel, jakmile se dozvěděl o projektu, vymyslel pro obě ženy lepší uplatnění. Ty teď při práci u strojů sedí pod střechou a mohou průběžně odpočívat.

Posledního dne mého pobytu v Gruzii jsme s energickou kolegyní Khatunou, která se od začátku své pracovní dráhy věnuje uprchlíkům a obhajobě lidských práv, navštívily českou ambasádu v Tbilisi. Po příjemném setkání s rozvojovým atašé, jehož jsme seznámily s výsledky projektu a dalšími plány české CARE v Gruzii, jsme se vydaly na rychlou prohlídkou staré části města. Bylo by mi líto, kdybych odjela bez toho, abych poznala Tbilisi alespoň „z rychlíku“. Městem protéká řeka Kura a svými mosty mi na chvíli připomnělo Prahu. Je obklopené kopci, ze kterých je úžasný výhled na městské panorama. Na jeden z nich se lze dostat kabinovou lanovkou. Město je plné kontrastů, staré domy a malebné uličky sem tam naruší moderní vysoká budova, která jako by sem spadla z vesmíru. Odpoledne jsme s kolegy z kavkazské CARE shrnuli své poznatky z monitorovací cesty a naplánovali budoucí aktivity na podporu hendikepovaných žen. Byly to velice intenzivní dny a z Gruzie jsem se vrátila se spoustou nápadů na nové projekty.

Toto jsme díky pomoci z Česka dokázali v Gruzii změnit:

  • 55 hendikepovaných žen získalo lepší pracovní příležitosti
  • 8 žen získalo pracovní pozici vhodnou pro hendikepované osoby

Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR v roce 2015 dotací ve výši 1 milion Kč. Více o projektu se dozvíte tady. Také si můžete přečíst příběh pomoci jedné z gruzínských hendikepovaných žen.

 

Zpátky k přehledu