Andrea Wagner-Hager, viceprezidentka CARE Česká republika, navštívila na konci července uprchlický tábor Dadaab v severovýchodní Keni. Po návratu do Prahy popisuje své dojmy z největšího uprchlického tábora na světě.
Konečně v cíli?
Všímám si té trpělivosti a vyrovnanosti, s kterou přicházející vysílené ženy a děti čekají na registraci a s tím spojené prvotní zaopatření. Skoro nikdo z nich nemá zájem o konverzaci. I ta je teď, zdá se, nad jejich síly. K tomu přispívá i to, že tito lidé zažili na cestě podobné strasti, a není třeba si je vzájemně připomínat. Ostatně mluvení to stejně nezmění a tito lidé potřebují konkrétní pomoc.
Ptám se čekajících žen, jak dlouho byli na cestě, jestli s sebou mají celou rodinu a co by v tomto okamžiku potřebovaly nejvíce. Obličeje se mění, ale odpovědi a příběhy zůstávají skoro stejné. Téměř všichni nechali část své rodiny v Somálsku. Velká většina zažila na cestě obrovské ztráty. Mnoho matek ztratilo jedno, nebo dokonce i dvě děti, které nezvládly strasti této poutě a během pochodu zemřely. Všichni jsou vyhublí a zcela vyčerpaní. Mají před očima jen jeden cíl - co nejrychleji být registrován jako uprchlík a tím zajistit sobě i svým dětem pomoc potřebnou k přežití. Děti jsou vystrašené a bojí se kontaktu s cizím člověkem. Hned začnou plakat, když se k nim kdokoliv cizí přiblíží. Potřebují prostě jen trochu vody, něco k jídlu a konečně trošku klidu.
Nouzové balíčky
Každý nově příchozí, jedno zda je starý nebo ještě dítě, dostává balíček asi o velikosti cihly s proteinovými sušenkami k okamžité konzumaci. K tomu dostává malý balíček s kondenzovaným mlékem, jinak se sušenky v tomto horku ani nedají pozřít.
Malé děti dostávají Plumpy Nut, kalorickou pastu vyrobenou z burských oříšků, kterou mohou sát přímo z tuby. Děti se těchto tubiček drží jako klíšťata a sají, co jim síly stačí. Častokrát jim zaskočí. Je skoro nemožné jim tato balení přidržovat tak, aby mohly lépe sát. Nepouštějí je z rukou ze strachu, aby o tento kousek potravy zase nepřišly.
Při první prohlídce se zjišťuje stav nově příchozích. Nemocní a slabí se přenášejí do sanitárního stanu, kde dostávají léky a infůze. Ostatní se musí postavit do řady k registraci a k následnému výdeji potravy. Celý proces obnáší nekonečné čekáni v úmorném vedru. Organizace CARE tato místa, kde lidé stávají ve frontě, aspoň částečně zastínila zavěšenými plachtami. Ale i pod nimi je neúprosné horko. Opět smekám před trpělivostí těchto čekajících lidí. Mnozí říkají, že jsou teď prostě jen rádi za to, že jsou zde, že si tu mohou sednout. Tím nejdůležitějším je jim jistota, že už nemusí den co den prchat divokou přírodou před stále hrozícím nebezpečím.